CHKO Jizerské hory

Základní charakteristika

CHKO Jizerské hory byla vyhlášena na sklonku roku 1967 s účinností od 1. ledna 1968. Chráněnou oblast zahrnuje území Jizerských hor a jejich podhůří, vyjímaje Černostudnický hřeben. Rozhraní se vyskytuje mezi městy Liberec, Jablonec nad Nisou, Tanvald, Kořenov, Nové město pod Smrkem a Frýdlant. Na východě sahá ke státní hranici s Polskem. Hraničí také s Krkonošským národním parkem, nejstarším národním parkem v České republice.

Celková plocha CHKO je 368 km2, lesy se vyskytují na ploše 269 km2. Lesnatost území je tedy 73 %.

Nejvyšší horou české části Jizerských hor je Smrk (1 124 m n. m.), nejnižší bod chráněné krajinné oblasti se nachází u města Raspenava (325 m n. m.)

Nachází se zde i nejvyšší čedičová kupa ve střední Evropě, což je Bukovec (1 005 m n. m.) v okrese Jablonec nad Nisou.

Negativní dopad na zdravotní stav lesních porostů, půdních poměrech a kvalitě vody způsobovala dlouhodobá imisní zátěž, kterou měla na starosti především průmyslová oblast Žitavské pánve v Polsku. Působení průmyslových imisí s invazemi hmyzích škůdců a nevhodným lesním hospodařením vyvrcholilo v 70. a 80. letech 20. století. V tomto období byly v podstatě všechny smrkové porosty velkoplošně odtěženy náhorních plošin. Následkem byl vznik rozsáhlých holin, s jejichž postupným zalesňováním se lesní hospodáři potýkají dodnes.

Na jedné straně území CHKO se vyskytuje mimořádně hodnotná území se zachovalými přirozenými společenstvy, zejména rozsáhlý komplex bučin na severních svazích hor, zbytky klimaxových smrčin a unikátní společenstva rašelinišť se vzácnou flórou a faunou. Na druhé však stojí zmíněné rozsáhlé plochy poškozených lesních porostů a imisních holin. Tyto faktory přispívají k velkému kontrastu území této chráněné krajinné oblasti.

Nelesní krajina je významnou částí CHKO s převažujícími loukami a pastvinami a s dochovanými stavbami tradiční lidové architektury, jako je tomu například v CHKO Lužické hory. Hrozba degradace podhorských luk a pastvin, která je způsobená útlumem zemědělství se vedle problému lesnického charakteru zde také vyskytla.

Cílem ochrany přírody tohoto chráněného území je uchovat nejcennější ekosystémy a zároveň věnovat maximální úsilí na celkovou revitalizaci poškozeného životního prostředí, s dostatečným prostorem pro hospodářský a společenský život obcí, ekologicky únosné rekreační a sportovní aktivity.

Geomorfologie a geologie

Vznik Jizerských hor se datuje do období prvohor. Horotvorné procesy v této oblasti probíhaly hned v několika fázích, zprvu to bylo kadomské vrásnění v předprvohorním období, dále pak vrásnění kaledonské a následující hercynské. Zvětrávání a odnos materiálu působí na krkonošsko-jizerský masiv již 250 milionů let. Ve třetihorách během saxonských tektonických pohybech došlo k výraznému vyzdvižení Jizerských hor, v tomto období vznikly také strmé severní svahy pohoří. Po mrazovém zvětrávání, které dalo vzniknout balvanovým mořím a skaliskám, jsou zanechané patrné vlivy na severních svazích a na náhorní plošině.

Pro místní reliéf jsou charakteristické prvky jako ploché kupy, zaoblené hřbety a široká údolí, plošiny, na okrajích jsou příkré svahy s mladými údolími, které vznikly působením eroze. Krkonošsko-jizerský pluton tvoří převážnou část pohoří, to ovlivňuje jak geomorfologii, tak i pedologii a složení půd a tím pádem i charakter vyskytující se vegetace. Na několika místech, například na Bukovci (1 005 m n. m.), se vyskytují třetihorní výlevné vyvřeliny. Metamorfované horniny se vyskytují na okrajích plutonu. Masiv Smrku, nejvyšší hory české části pohoří, je tvořen staršími žulami a krystalickými břidlicemi. Krystalické vápence se vyskytují například na Vápenném vrchu u města Raspenava. Údolní polohy a úbočí jsou místy překryty čtvrtohorními sedimenty, rašelina se vyskytuje ve vyšších polohách tohoto území.

Na území CHKO Jizerské se vyskytují také dvě významné mineralogické lokality. Ta první se nachází na Vápenném vrchu u města Raspenava, z této oblasti je popsáno přes padesát minerálů. Druhá a lze říci, že i významnější lokalita se nachází na soutoku Safírového potoka a Jizerky. Zde se nachází drahokamové odrůdy korundu, zirkony, titanomagnetit (iserin) a spinely (pleonast). Z mineralogického hlediska jsou dále podivuhodné poměrně častě se vyskytující pegmatitové žíly. Do 17. století byl ve svorech u Nového Města pod Smrkem těžen kasiterit, což je ruda cínu, dále i pyrhotin, který se využíval pro výrobu kyseliny sírové.

Pedologie

V centrální oblasti CHKO Jizerské hory se vyskytují převážně kambizemní podzoly, které bývají často zrašelinělé. Typické podzoly se vyskytují ve vrcholových partiích, což znamená nad 1 000 m n. m. Na území chráněné krajinné oblasti se objevují také dystrické kambizemě. Organozemě a organozemní gleje se vyskytují na vrchovištích a rašeliništích. Litozemě a rankery se objevují na severních skalnatých svazích, výjimkou je například Bukovec, který je tvořen bazaltem, zde se však vytvořily eutrofní kambizemě.

Zrnitojílové a jílovohlinité půdy převažují z hlediska zrnitosti v nižších polohách. Lehčí půdy, které obsahují menší podíl jílovitých částic, avšak více štěrku, se nacházejí v horských polohách. Z hlediska půdní reakce se zde jedná o půdy silně kyselé až kyselé, pH v rozmezí od 3,5 do 5,5. Z hlediska obsahu humusu se jedná o půdy středně až silně humózní.

Hydrologie

Jizerské hory mají mimořádně velké přírodní zdroje povrchové vody a velmi hustou říční síť. Toto území má značný význam pro zásobování liberecko-jablonecké aglomerace pitnou vodou. Roku 1978 byla v hranicích území chráněné krajinné oblasti vyhlášena CHOPAV - Chráněná oblast přirozené akumulace vod.

Pohořím Jizerských hor probíhá hlavní rozvodí mezi Baltským a Severním mořem. Ze západní a jihozápadní části území odvádí Lužická Nisa vodu do Baltského moře. Sever pohoří odvodňuje do téhož úmoří řeka Smědá. Východní a jihovýchodní část území je odvodňováno Jizerou a jejími přítoky do Labe a Severního moře. Nejvodnatějším tokem Jizerských hor je řeka Jizera, která tvoří na horním toku v třináctikilometrovém úseku státní hranici s Polskem.

Geologický vývoj jednoznačně určuje směry jizerských vodních toků. Nejvyšší výškový gradient se nachází u severu území, zde také spadají toky prudce do Frýdlantské pahorkatiny a zahlubují se do severních svahů hor balvanitými a skalnatými roklemi, například údolí Malého a Velkého Štolpichu, také Černého potoka, s vyskytujícími se kaskádami a vodopády. Na jižní straně pohoří spadají hory pozvolněji a stupňovitě, vzdálenost mezi podhůřím a prameništěm je zde větší. Proto tedy nejsou údolí směrující k jihu tak strmá a ani hluboce zaříznutá. Ve vrchovištích pramení většina místních vodních toků, ležících na vysoko položené náhorní plošině, a proto mají horní úseky vodních toků podstatně menší sklon než úseky střední, kam již zasahuje zpětná eroze. Rozsáhlé lesní komplexy, které byly donedávné doby pro pohoří Jizerských hor typické a spolu s nimi i také rašeliniště mají zásadní význam pro vodní režim této oblasti.

Pro ochranu před povodněmi byly na vodních tocích v letech 1903-1928 vybudovány čtyři vodní nádrže - Bedřichov, Fojtka, Mšeno a Rudolfov. Roku 1915 byla dokončena stavba dvou zemních hrází na Bilé a Černé Desné - Souš. O rok později se však první z nich s tragickými důsledky protrhla. V současné době vodní nádrže slouží jako zdroj pitné vody a pro tento účel byla nejprve upravena vodní nádrž Souš a později vybodována nádrž Josefův Důl na Kamenici - největší jizerskohorská vodní nádrž, dokončená roku 1982.

Minerální prameny se vyskytují v úzkém pruhu v severním podhůří na styku krystalických břidlic a granitu, avšak jejich mineralizace je velmi slabá. Jedná se o vápnité a uhličitanové kyselky s různým obsahem železnatých iontů, například v Lázních Libverda a u Nového Města pod Smrkem.

Podnebí

Jizerské hory jsou prvním vyšším celistvým útvarem na severozápadním okraji Krkonošsko-jesenické soustavy, proto velmi výrazně ovlivňují podnebí a také počasí v širším okolí, zejména srážkové a teplotní poměry, proudění vzduchu. Zejména velká členitost reliéfu způsobuje proměnlivost lokálních klimatických podmínek. Časté poměry meteorologických charakteristik podmiňuje i sklon a expozice svahů, skalní útvary, horninové podloží a vegetační kryt. Téměř celé území chráněné krajinné oblasti zasahuje do chladné klimatické oblasti.

Průměrná roční teplota se zde pohybuje v intervalu 4-7 °C. Průměrné červencové teploty se pohybují v intervalu 12-16 °C, průměrné lednové teploty zase od -7 °C do -3 °C. Roku 1940 byla na Jizerce naměřena extrémně nízká teplota -42 °C.

Jizerské hory drží republikové prvenství v denních, měsíčních i ročních srážkových úhrnech. Velmi vysoké srážkové úhrny se vyskytují v rozmezí 800-1700 mm/rok. Roku 1897 na Nové Louce u Bedřichova spadlo za 24 hodin 345 mm vodních srážek. Roku 1926 na Jizerce vystoupil roční úhrn vodních srážek na 2 201 mm. Ve vegetačním období spadne přibližně 60 % ročních srážek. Délka vegetační doby klesá s rostoucí nadmořskou výškou v intervalu 180-120 dní. Během roku zde leží sněhová pokrývka v intervalu 140-160 dnů. Koncem zimy dosahuje množství srážek v nejvyšších polohách kolem 150 cm, maximálně až 300 cm.

V této oblasti jsou časté také teplotní inverze, při kterých jsou sníženiny, obklopující masiv Jizerských hor, zaplavovány shora stékajícím studeným vzduchem. K velmi častému hromadění chladného vzduchu dochází například na Jizerce, v Jablonecké kotlině, v okolí Smržovky a Tanvaldu.

Přirozená vegetace

Příroda Jizerských hor je značně ovlivněna geografickou polohou, žulovým podložím, drsnými klimatickými podmínkami a v poslední době také změnou charakteru přírodního prostředí náhorní plošiny, spojené s antropogenní činností.

Květena tohoto pohoří je v porovnání se sousedními Krkonošemi je celkově mnohem chudší. Zcela zde chybí subalpínské pásmo a nejsou zde ani ledovcové kary s lavinovými dráhami, které jsou také útočištěm horských druhů rostlin nesnášejících konkurenci místního lesa. Les je hlavním přirozeným vegetačním typem na tomto území. Na extrémních stanovištních, například na sutích nejvyšších vrcholů, na živých rašeliništích, na některých mokřadech a přirozených vodních plochách se nachází přirozená bezlesí. Místní chudé geologické podloží na převažující části oblasti způsobuje to, že se bylinná a lesní společenstva skládají z poměrně malého počtu druhů.

Před působením lidské civilizace byly místní hory pokryty z větší části jedlobukovými pralesy s příměsí jilmu horského, javoru klenu a dalších dřevin. Klimaxové smrčiny se vyskytovaly na nejvyšších polohách a do dnešní doby se zachovaly pouze ve fragmentech. Smíšené porosty s převahou buku lesního a s typickou květenou se dochovaly na severních svazích Jizerských hor. Na těchto svazích se vyskytují například měsíčnice vytrvalá, mléčivec alpský, lýkovec jedovatý, lilie zlatohlavá a vranec jedlový. Ve zbytcích původních klimaxových smrčin se vyskytují například čípek objímavý, podbělice alpská či papratka horská.

Vrch Bukovec je velmi výjimečnou lokalitou, kde se díky bazaltovému podloží, které je bohaté na živiny a specifickými klimatickými podmínkám, se vyskytují druhy jak horské, například hořec tolitovitý či oměj šalamounek, tak i rostliny teplejších pahorkatin, například vyskytující se sasanka pryskyřníkovitá, dymnivka dutá a bobovitá a kyčelnice cibulkonosná. Na loukách pod tímto vrchem se vzácně nachází také upolín nejvyšší či kropenáč vytrvalý.

Na rašeliništích se dodnes zachovala unikátní rostlinná společenstva. Vedle původních porostů borovice kleče s vlochyní bahenní, klikvou bahenní, kyhankou sivolistou a šichou černou se na volných plochách v okolí rašelinných jezírek vyskytuje řada vzácných druhů rostlin, například blatnice bahenní, suchopýrek trsnatý, ostřice chudokvětá či ostřice mokřadní. Také masožravá rosnatka okrouhlolistá zde místy tvoří bohaté rostlinné populace. Vyskytující se jalovec obecný nízký na písčitých náplavech řek Jizery a Jizerky na Malé a Velké Jizerské louce.

Druhově bohatě louky s výskytem vstavačovitých rostlin, například prstnatcem májovým a listenatým, pětiprstkou žežulníkem, vemeníkem zelenavým, vachtou trojlistou či prhou arnikou, se zachovaly na některých místech v podhůří. Specifická mokřadní společenstva, ve kterých se místy vyskytují bohaté populace prstnatece májového a listenatého, ojediněle i další vlhkomilné rostliny například všivec ladní, upolín evropský či vachta trojlistá, se vyvinula na místech s vysokou hladinou podzemní vody.

Přirození živočichové

Místní fauna je značně ovlivněna geografickou polohou, vegetačním krytem, drsnými klimatickými podmínkami a v poslední době také i radikální změnou přírodního prostředí náhorní plošiny. Pro Jizerské hory jsou charakteristická živočišná společenstva horských klimaxových smrčin, bučin a rašelinišť. Na rozdíl od sousedících Krkonoš v tomto pohoří chybí přirozené alpínské a subalpínské pásmo a nejsou zde proto zastoupeny některé tzv. boreoalpinní druhy těchto nejvyšších poloh. Severská fauna rašelinišť je také významná součást přirozených stanovišť, s některými glaciálními relikty.

Typickou faunou horských lesů tvoří některé druhy střevlíků, například střevlík lesní či zlatolesklý. Žijí zde i různé horské druhy tesaříků, například tesařík pižmový. Vzácným prvkem horských smrčin je kovařík rodu Diacanthous undulatus. Významné reliktní druhy žijí zejména na rašeliništích, to jsou například pavouci - slíďák rodu Arctosa alpigena lamperti, motýli - klínovníček suchopýrový, střevlíčci - Agonum ericeti či rovněž nápadní zástupci vážek - lesklice horská. Zajímavý je také výskyt velkého pavouka slíďáka rodu Arctosa cinerea na štěrkopísčitých náplavech řeky Jizery, tento druh slíďáka žije v ČR pouze na třech lokalitách. Bezobratlou reliktní faunu hostí i balvanité sutě na nejvyšších vrcholech hor - Smrk, Jizera či Bukovec. Zde žijí například vzácné druhy z čeledi drabčíkovitých. Na severních svazích, v komplexu bučin, se vyskytují nápadní zástupci motýlů, například batolec duhový a červený, bělopásek topolový či martináček bukový. Populace raka říčního přežívá v povodí Holubího potoka, Rybí vody a Štolpichu.

Do potoků se z nižších poloh postupně navracejí ryby, zejména střevle potoční, zmizelé z horních toků vlivem vysoké kyselosti vody, a pstruh obecný. Vzácně se zde vyskytuje i mihule potoční, v údolních nádržích jsou vysazeny populace sivena amerického. Z obratlovců se zde vyskytují například čolek horský, slepýš křehký či zmije obecná. Mlok skvrnitý se vyskytuje v místních bukových porostech.

V bučinách vzácně hnízdí čáp černý, holub doupňák, lejsek malý a včelojed lesní. Náhorní plošina poskytla po odlesnění vhodný hnízdní biotop lindušce luční, která se tu stala výrazně dominantním druhem. V celých horách lze zaznamenat od 80. let 20. století expanzi krkavce velkého. Díky podpoře hnízdních možností (instalací budek) vzrostla v poslední době populace puštíka obecného, sýce rousného, kulíška nejmenšího či poštolky obecné. Zejména na rašeliništích hnízdí čečetka zimní, bekasina otavní, bramborníček hnědý, ojediněle se zde vyskytuje i kos horský. Poměrně početná je populace tetřívka obecného, který po odlesnění náhorní plošiny nalezl příznivé životní podmínky. Horské a podhorské louky jsou hnízdištěm chřástala polního a poměrně početně zde hnízdí i hýl rudý.

Za významný lze považovat také výskyt některých druhů savců, například hrabošíka podzemního, rejska horského či dvanácti druhů netopýrů, které pravidelně zimují ve v přepouštěcí štole na Bílé Desné a starých důlních štolách u Nového Města pod Smrkem. K vzácným druhům patří netopýr severní, pobřežní a velkouchý. Početné jsou populace spárkaté zvěře a to zejména jelení a srnčí, převyšující stavy únosné pro přírodní prostředí a působí tak značné škody v lesních porostech.

Lesnictví a zemědělské hospodaření

Lesy se vyskytují na ploše 269 km2 z celkových 368 km2. Většina maloplošných zvláště chráněných území se nachází na lesních pozemcích. Stav lesa, jeho rozlohu a především druhovou strukturu začala ovlivňovat civilizace od 14. století, tedy v době, kdy bylo území cílevědomě osídlováno. Avšak nejvýznamnější změny jsou spojeny s obdobím rozvoje hutnictví a sklářství a dalších sektorů průmyslu, tedy v intervalu od 16. do 19. století. Počátkem 19. století začínají holosečné způsoby těžby, původní (převážně) jedlobukový les je významnou měrou nahrazován monokulturami smrku. Potřeba osiva pro zalesňování je často řešena dovozy z oblasti s odlišnými ekologickými podmínkami. Počátkem 20. století se ve velkém rozsahu objevují hmyzí a větrné kalamity, a kalamitní plochy jsou ve většině případů zalesňovány opět smrkem, který přispívá k tvoření místní monokultury.

Druhá polovina 20. století je počátkem silného vlivu imisní zátěže, produkované převážně polským hnědouhelným dolem Turów. Oslabené porosty jsou citlivé na větrné škody, především však jsou napadány hmyzími škůdci, například lýkožroutem smrkovým. V 70. a 80. letech 20. století byla při likvidaci těchto vzniklých kalamit prakticky zcela odtěžena celá náhorní plošina Jizerských hor. Nepůvodní druhy, a to hlavně severoamerický smrk pichlavý, jsou převážně využívány na velké plochy.

Společenské změny v 90. letech 20. století přinesly i postupný návrat k metodám přírodě blízkého hospodaření v lesích. Důraz je nyní kladen na zvyšování zastoupení listnatých dřevin, opět se pracuje s dřevinami, kterým dříve nebyla věnována pozornost, například lípa, jilm či jedle. Veliké úsilí je také věnováno záchraně místních populací těchto dřevin, z nichž některé se vyskytují již jen v posledních fragmentech.

K nejcennějším lesním ekosystémům lze řadit podmáčené smrčiny na rašeliništích, například Rašeliniště Jizery, a také bukové porosty na severních svazích Jizerských hor, například Jizerskohorské bučiny. Výjimečně se také vyskytují zbytky původní populace horského smrku. Mezi největší problémy při obhospodařování lesů patří dlouhodobě neúnosné stavy spárkaté zvěře, a to jelení, srnčí, daňčí a mufloní, a také degradace půdního prostředí, jako důsledek nepříznivého vlivu smrkových porostů a trvajícího působení průmyslových imisí na vlastnosti půd.

Roku 2004 přivedla Správa chráněné krajinné oblasti Jizerské hory ovce do dvou nejznámějších lučních enkláv - Mariánskohorských bud a Kristiánova. Jedná se o ověřovací pokus, který byl zahájen s těmito záměry: nabídnout řešení v problematice odstraňování biomasy na ošetřovaných travních porostech, na rozdíl od předcházející dlouholeté degradace lučních společenstev přispět k jejich vylepšení, v případě víceletého opakování ověřit přínos pastvy ke zvýšení druhové rozmanitosti. Dříve zmíněným lokalitám se věnuje zvýšená pozornost již delší dobu, například roku 2003 byla z Programu na stabilizaci lesa v Jizerských horách realizováno jejich kosení. Kristiánovské louky spravují dílem Lesy České republiky, obec Bedřichov a menší část státní ochrana přírody. Obec Bedřichov zajišťuje z prostředků Programu na stabilizaci lesa v Jizerských horách pravidelné sekání, které brání degeneraci někdejších hospodářských luk a jejich pohlcení okolním lesem. Přesto, že Kristiánov již dávno není pasteveckou ani sklářskou osadou, zůstává na zřetel jeho současný vzhled připomínkou bývalých časů a tradičního rázu jizerskohorské luční enklávy.

Ze stejných důvodů byla roku 2003 Správou CHKO Jizerské hory se souhlasem Lesů České republiky, vlastníkem pozemků, zahájena péče o lokalitu Mariánskohorské boudy, dříve Fritzovy boudy, která je dalším pamětníkem civilizační expanze do hor. Smyslem této pravidelné péče je zachování krajinného rázu pastevecké a uhlířské osady, vzniklé na křižovatce tradičních horských cest. V první fázi byl odstraněn nálet a plochy byly následně posekány.

Vzhledem k problému (s umístěním) se vzniklou biomasou, která vzniká při kosení, bylo na obou zmíněných lokalitách zahájeno přepásání vymezených nepodmáčených ploch najatým stádem ovcí. Pastva ovcí je vnímána jako vítaný příspěvek k rozšíření a udržení druhové různorodosti lučních společenstev někdejších hospodářských luk bez změny vodního režimu a utužování ploch na lokalitě.

Dle dosavadních poznatků je hodnocení pastvy příznivé, ovce by tedy mohly jizerskohorských enklávách zdomácnět.

Chráněná území

Součástí chráněné krajinné oblasti jsou tři národní přírodní rezervace, jejichž plocha činí 3 082 ha, z toho 59 % připadá na ochranné pásmo a zbytek na tzv. jádrová území.

• NPR Jizerskohorské bučiny
• NPR Rašeliniště Jizery
• NPR Rašeliniště Jizerky

Dále jsou zde třináct přírodních rezervací, jejichž plocha činí 617 ha a z toho 32 % připadá na ochranné pásmo.

• PR Bukovec
• PR Černá hora
• PR Černá jezírka
• PR Jedlový důl
• PR Klečové louky
• PR Klikvová louka
• PR Malá Strana
• PR Na Čihadle
• PR Nová louka
• PR Prales Jizera
• PR Ptačí kupy
• PR Rybí loučky
• PR Vápenný vrch

A také je zde dvanáct přírodních památek s celkovou rozlohou 24 ha.

• PP Klečoviště na Smrku
• PP Na Kneipě
• PP Pod Dračí skálou
• PP Pod Smrkem
• PP U posedu
• PP Vlčí louka
• PP Quarré
• PP Tichá říčka
• PP Fojtecký mokřad
• PP Jindřichovský mokřad
• PP Černá Desná
• PP Tesařov