Nejsevernější pohoří ČR

Geomorfologie

Pro pohoří Jizerských hor jsou charakteristické zarovnané povrchy ve vrcholových oblastech, které tak tvoří vysoko položené náhorní plošiny. Z těchto plošin se zvedají žulové vrcholky na nichž jsou mělké povrchové deprese, které obsahují četná rašeliniště. Samostatná geomorfologická jednotka Jizerské hory v masivu Krkonošsko-jesenické subprovincii je rozdělena na menší severní Smrčskou hornatinu a hlavní Jizerskou hornatinu.

Dle směru hodinových ručiček od severu sousedí Jizerské hory se zmíněnými geomorfologickými jednotkami: Frýdlantská pahorkatina, Kotlina Jeleniogórská, Krkonoše, Krkonošské podhůří, Ještědsko-kozákovský hřbet a Žitavská pánev. S výjimkou Krkonoš jsou Jizerské hory ostře odděleny od všech okolních geomorfologických jednotek, například severní svah k Frýdlantské pahorkatině, který se zvedá nad údolím Smědé, má relativní výšku 500 m.

Wysoka Kopa (1 126 m n. m.) je nejvyšší hora Jizerských hor, která se nachází ve Vysokém jizerském hřebeni v polské části pohoří, přibližně 4 km severovýchodně od česko-polské hranice.

Nejvyšší hora Jizerských hor, která se však nachází na české straně je Smrk (1 124 m n. m.)

Rozloha Jizerských hor na české straně je přibližně 417 km2.

Deset nejvyšších vrcholů na české straně Jizerských hor

Smrk (1 124 m n. m.)
Jizera (1 122 m n. m.)
Černá hora (1 085 m n. m.)
Smědavská hora (1 084 m n. m.)
Holubník (1 071 m n. m.)
Sněžné věžičky (1 070 m n. m.)
Černý vrch (1 026 m n. m.)
Jelení stráň (1 018 m n. m.)
Na Kneipě (1 013 m n. m.)
Ptačí kupy (1 013 m n. m.)

Deset nejvyšších vrcholů na polské straně Jizerských hor

Wysoka Kopa (1 126 m n. m.)
Smrek (1 123 m n. m.)
Sine Skałki (1 122 m n. m.)
Przednia Kopa (1 14 m n. m.)
Stóg Izerski (1 107 m n. m.)
Izerskie Garby (1 084 m n. m.)
Wysoki Kamień (1 058 m n. m.)
Wysoki Kamień Z (1 050 m n. m.)
Zwalisko (1 047 m n. m.)
Łużec (1 037 m n. m.)

Geologie

Mohutné horstvo na území dnešních Jizerských hor tvořené fylity a svory vzniklo koncem proterozoika během kadomského vrásnění. Během následujících 200 milionů let bylo však toto horstvo téměř zarovnáno a v siluru bylo zaplaveno mořem. Po dobu tohoto procesu vystupovaly na zemský povrch dva plutony, které v současnosti tvoří základ Jizerských hor. Kaledonské vrásnění způsobilo zkonsolidování prvohorního podkladu v jediný horninový blok. Hercynské vrásnění v prvohorách a saxonské pohyby ve třetihorách formovali reliéf Jizerských hor do dnešních tvarů. V tomto období došlo ke zlomům, podle kterých došlo k vyzdvižení pohoří. Například na severním úpatí v oblasti Odlřichovského Špičáku, Ořešníku či Frýdlantského cimbuří je stále zachovaný zlomový svah.

Nejčastěji zastoupenou horninou dnešního masivu Jizerských hor jsou granitové horniny - žuly, které se na zemský povrch dostaly obnažením dvou prvohorních plutonů. Lužický pluton je starší a do hor zasahuje na severozápadě tzv. rumburskou žulou (např. Pohanské kameny u obce Višňová). Tento pluton během svého tuhnutí přeměnil břidlice (tepelně a tlakově starší horniny) na krystalické břidlice, které tvoří pruh svorů na severovýchodě Jizerských hor. V těchto svorech se postupem času začaly tvořit rudy, například nalezená ložiska cínu u Nového Města pod Smrkem. Později také docházelo k výronu minerálních pramenů, na českém území v Lázních Libverda. Vápenný vrch u Raspenavy, který je tvořen vápencem a dolomitem, tyto horniny byly později přeměněny na mramor. Jizerské ortoruly, které tvoří polský Vysoký jizerský hřeben a horu Smrk, prošly největší metamorfózou ze všech hornin. Krkonošsko-jizerský pluton tvoří oblast přibližně od Chrastavy až po Sněžku. Tento pluton utuhnul v karbonu a jeho granity tvoří převážnou část jizerskohorských skalních útvarů. Zejména bazalt se ve třetihorách přidal k nerostnému složení Jizerských hor. Mezi nejmohutnější čedičová tělesa Jizerských hor patří například Buková u Jiřetína a Bukovec nad Jizerou. V období čtvrtohor byly Jizerské hory zaledněny jen na určitých místech, kontinentální ledovec se totiž zastavil na jejich severním úpatí. V důsledku působení ledovce a mrazového zvětrávání vznikly útvary jako například skalní hradby a mrazové sruby. Dále se na území Jizerských hor nacházejí viklany, skalní hřiby a skladní mísy.

Vodní toky

Po hřebenech Jizerských hor probíhá rozvodí mezi Baltským a Severním mořem. Do Baltského moře odvádí vodu Lužická Nisa Žitavskou kotlinou ze západní a jihozápadní části pohoří. Smědá je pravostranný přítok Lužické Nisy, který odvodňuje sever pohoří. Mezi další významné přítoky Lužické Nisy řadím Lomnici, Řasnici a Jeřici, která odvodňuje značnou část západních Jizerských hor. Významnými řekami na polské straně pohoří jsou Kwisa, Kamienna a Bobr. Do Severního moře dovádí vodu Jizera a dále Labe z východního a jihovýchodního území Jizerských hor.

Vodní plochy

Tůně a rašelinná jezírka jsou jediné přirozené vodní plochy na území Jizerských hor. Do konce devatenáctého století byly v horách budovány pouze neveliké účelové vodní stavby, které složily k pohánění brusíren skla a pil. Po obzvláště ničivé povodní z 29. července 1897, kdy na území Jizerských hor dopadlo rekordní množství srážek, bylo rozhodnuto pro stavbu několika údolních přehrad, na ochranu před dalšími tragickými událostmi. Profesor Otto Intze vyprojektoval pro čerstvě založené Vodní družstvo k regulování říčních toků a ke stavbě přehrad v povodí Zhořelecké Nisy šest přehrad. V té době šlo o první údolní přehrady na českém území. Výstavba hráze na Jeřici se nerealizovala a tak bylo nakonec postaveno pět zděných přehrad: Harcovská, Bedřichovská, Mníšecká, Mlýnická a Jablonecká přehrada. V povodí Jizery byly roku 1915 dostavěny další dvě sypané přehrady. Přehrada na Bílé Desné se v roce 1916 tragicky protrhla. Soušská přehrada je druhá ze sypaných přehrad a v současnosti slouží jako zdroj pitné vody pro Jablonec nad Nisou. Vodní nádrž Josefův Důl, která byla postavena v letech 1976-1982, slouží jako zdroj pitné vody pro Liberec a Českolipsko.

Prameny minerálních vod

Několik minerálních pramenů vyvěrá v úzkém pruhu metamorfovaných svorů na styku krystalických břidlic a granitů. Nejznámější prameny v oblasti se nacházejí v Lázních Libverda, zde se jedná o vápníkovou a karbonovou kyselkou s mineralizací 1 g/l, tedy se slabou mineralizací. V údolí Ztraceného potoka jižně od Nového Města pod Smrkem vyvěrá ještě méně mineralizovaný pramen. Ve Vratislavicích nad Nisou se nachází kyselka, která vyvěrá alkalickou, sodíkovou a karbonovou minerální vodu. Další kyselky se nacházejí také na polském území, například polské lázně Świeradów Zdrój a Czierniava Zdrój s rozpuštěným radonem.

Podnebí

Na poměrně malé rozloze Jizerských hor se střídají různé terénní útvary, které výraznou měrou ovlivňují místní klimatické podmínky a způsobují jejich velkou proměnlivost. Tuto proměnlivost podmiňuje také expozice a sklon svahů, horninové podloží, skalní útvary a vegetační kryt. Pohoří jako celek poskytuje vhodné podmínky pro větrnou cirkulaci a patří tak do chladné klimatické oblasti. Během roku je 30-40 jasných dní. V centrální oblasti hor je v léto krátké, vlhké a mírně chladné, zima je naopak dlouhá, až 160 dní v roce oblast pokryta sněhem.

Průměrná roční teplota v Jizerských horách je v rozmezí 4-7 °C. Během ledna se teplota pohybuje od -7 °C do -3 °C a v červenci v rozmezí 12-16 °C. V roce 1940 byla na Jizerce naměřena extrémní teplota, která činila -42 °C. Na Silvestr roku 1980 poklesla teplota během jednoho dne o 20 °C.

Jizerské hory jsou vystaveny převládajícímu vlhkému severozápadnímu větrnému proudění, a jako takové je srážkami postihovány relativně více než jiná pohoří v ČR. Ročně spadne na území Jizerských hor celkem 800-1700 mm srážek. Na stanici na Nové Louce byla 29. července 1897 naměřeno 345 mm vodních srážek a drží tak evropský rekord v denním úhrnu srážek. Na pramenech Jizery spadlo 8. srpna 1978 za 10 hodin 250 mm vodních srážek. Rekordní zde bývají jak srážkové úhrny měsíční, v červenci roku 1897 spadlo 656 mm vodních srážek, tak i roční, na Jizerce roku 1926 spadlo 2 201 mm vodních srážek.

Lesy

Les je hlavním přirozeným vegetačním typem Jizerských hor. Na extrémních stanovištích, jako jsou například živá rašeliniště, mokřady, vodní plochy a sutě nejvyšších vrcholů se nacházejí přirozená bezlesí. Bučiny a smíšené lesy složené z buků, smrků a jedlí pokrývaly pohoří před příchodem lidské civilizace. Dnes se tato druhová skladba zásadně proměnila, v současných porostech téměř chybí jedle, smíšené lesy s převahou buku lesního se zachovaly například na severních svazích Jizerských hor. Přirozené smrčiny se nacházely na mokrých půdách a ve vysokých polohách pohoří.

Původní lesy zůstávaly převážně nedotčené až do německé kolonizace oblasti ve 13. století, kde byla plocha lesní pokrývka zredukována na úroveň srovnatelnou s aktuálním stavem. Vrcholové části si svou podobu uchovaly až do 16. století, o století později však došlo k počátku těžby dřeva i v této oblasti. Sklářství mělo největší spotřebu dřeva, protože se používalo nejen jako palivo, ale i jako zdroj potaše do sklářského kmene. Na střechy chalup se užívaly šindele z jedlového dřeva. Lesnictví se od druhé poloviny 18. století stalo součástí místního hospodářství. Listnaté a smíšené porosty na mnoha místech zcela zanikly kvůli holosečnému způsobu hospodářství. Umělým výsevem produkčně výhodného smrku patřilo mezi další pokusy, jak obnovit les a jeho přirozenou podobu. Roku 1833 proběhl první nákup těchto smrkových semen z Ostravy, později se však ukázalo, že dovezené dřeviny nemají růstové vlastni a odolnosti původních jizerskohorských smrků. Takto vzniklé smrkové monokultury, které byly tvořeny hustě sázenými a stejnověkými smrky čelily již od 20. století hmyzím kalamitám a katastrofálním polomům, při kterých docházelo ke značným škodám. Od roku 1965 přispívá k ještě většímu zhoršení lesního zdraví tepelná elektrárna Turów na území polské obce Bogatynia, která produkuje obrovské množství průmyslových imisí. Dalším důsledkem následného oslabení bylo odumírání smrkových porostů, které vedlo ke vzniku mrtvých tzv. lesů telegrafních sloupů. V 70. a 80. letech minulého století byly odumírající smrkové porosty náhorní plošiny zcela odtěženy, což vedlo ke vzniku rozsáhlé holiny, které se momentálně pomalu zalesňují.

Byliny

Zejména kvůli velmi kyselé půdě a vlhkému podnebí je bylinný lesní podrost velice chudý. Vyskytuje se zde však pár rostlinných druhů, jako například lýkovec jedovatý, mléčivec alpský, měsíčnice vytrvalá, vzácně i vranec jedlový či lilie zlatohlavá. Ve zbylých porostech klimaxových smrčin se vyskytuje například čípek objímavý, podbělice alpská či papratka horská.

Rašeliniště

V Jizerských horách začala rašeliniště vznikat ihned po ukončení působení poslední doby ledové, tedy zhruba před 10 tisíci lety, k největšímu rozvoji rašelinišť došlo před 5 tisíci lety. V horách se vyskytuje více než 50 rašelinišť o celkové rozloze, která přesahuje 250 ha a jejich mohutnost dosahuje až několik metrů. Rašeliniště Jizerky a Jizerky jsou největší rašeliniště na území Jizerských hor, však většina tohoto území je přísně chráněná a běžně nepřípustná. Rašeliniště Na Čihadle byla však částečně pro turisty zpřístupněna.

Savci

Přirozená živočišná skladba vychází z životního prostředí pohoří, vhodné smíšené lesy se již však prakticky nevyskytuje a později byly nahrazeny smrkovými monokulturami a následně holinami, což mělo negativní dopad na živočišnou biodiverzitu oblasti. Rašeliniště jsou nejméně narušená území Jizerských hor, avšak ta nejsou dostatečně veliká na to, aby se stala samostatnými biotopy pro vyšší živočichy.

Ve fojteckém polesí byl v dubnu roku 1741 zastřelen poslední místní medvěd. Na Nové Louce byl 6. června roku 1766 zastřelen poslední vlk. Jelen evropský byl nejvíce ceněný druh lovné zvěře, pro kterého nechal rod Clam-Gallasů vybudovat v roce 1848 obří jelení oboru, která měla odvod 42 km a později byla ještě rozšířena. Roku 1924 bylo zastřeleno poslední prase divoké, avšak po roce 1945 se zde usadila prasata uniklá z polských a německých obor. Dále se v oblasti vyskytují srnci, daňci a mufloni. Dle snímků z fotopastí a nalezených stop se na území Jizerských hor pohybuje rys ostrovid a v těsném okolí pohoří se opět vyskytuje několik smeček vlků.

Hraboše podzemního a rejska horského můžeme zařadit mezi další savce oblasti. Ve starých důlních štolách u Nového Města pod Smrkem a v bývalé přepouštěcí štole přehrady na Bílé Desné se vyskytuje přibližně 12 druhů netopýrů, například netopýr severní, pobřežní a velkouchý.

Chráněná území

Na území Jizerských hor se nachází stejnojmenná chráněná krajinná oblast, založená roku 1967. Dále se zde nachází tři národní přírodní rezervace: Jizerskohorské bučiny, Rašeliniště Jizery a Rašeliniště Jizerky. Maloplošná zvláště chráněná území Jizerských hor doplňují čtyři přírodní rezervace: Na Čihadle, Jedlový důl, Černá hora a Prales Jizera.